rozvedená bloguje

Venku tma, jsem sama doma a marně hledám stopy po mé dnešní ranní bujaré náladě…  jsem trochu po dnešku pošlapaná od chlapů, jeden kamarád nenapsal ač by mohll, druhý napsal, ale urazil mne a se synem jsem se trochu chytla, ale jen trochu. Ta nedávná tvrdá lekce, kdy v afektu prokopl skleněnou výplň dveří a následná návštěva dcery, udělaly průvan ve vztazích a oba dva jsme se trochu změnili, nebo se snažíme. Uvědomuji si, že člověk není černobílý, ale mnohobarevný a nelze nad ním jen tak jednoduše zlámat hůl a nějak ty chvíle co jsme spolu.. přežívat. Mám ho přece ráda, a tak mu to chci dávat najevo. A chci to samé pociťovat…

Dcera pozorovala naše vztahy a vytýkala mi, že jsem už vůči němu nějak otupěla a vykazuji permanentní lehkou averzi … Stále se teď snažím mít v podvědomí slova pana P., psychologa z Archy, který mi říkal, že ze neurovnané vztahy rodičů s dětmi mohou v největší míře rodiče .. no, tak se pokouším (a daří se) být vlídná, ale ne poníženě vlídná, a také se hned nenafouknu nebo neodbrknu … Zvyknout se na nový model chování dá … zvlášť když pozoruji výsledky … dochází občas k jakémusi synovu výbuchu zlosti, ale není to už provázeno z jeho strany agresivitou a já se neurážím a nekřičím, ale uvažuji proč a spíš cítím-li tak nějak trochu vinu, omluvím se. Někdy se ovšem omluvím “i tak “, a on se pravděpodobně zamýšlí. To je novinka. Občas se totiž jakýmsi způsobem omluví, i když není to ta klasická omluva, ale i taková „nějaká“ potěší. Dříve nepřiznal svojí chybu. Ráda pociťuji drobné projevy jeho přízně…. Vždyť donedávna nic takového nebylo. Jdu ho vyprovodit na nádraží a ještě pohled, krátké zamávání od vlaku a přiznání, že se mu nechce jet z domu … a hned je mi lépe na duši…

Navečer telefonovala dcera. Jen tak. Říkáme si běžné věci. Ani se jí raději neptám, jestli vydržela nekouřit, pokouší se o to vždy, když přijede domů, ale nikdy to nedokáže ani den. No, nenaléhám na ni, nementoruji, protože já sama jsem se toho zlozvyku zbavila před 7 nebo 8 lety. Vlastně ze dne na den, kvůli svému tehdejšímu partnerovi. Jemu se to také nelíbilo, ale nikdy mi to nevyčítal ani nenaléhal, a tak jsem sama postupně dospěla k rozhodnutí s tím seknout. Několik měsíců mi to trvalo, ale pak jsem provedla radikální řez. No a od té doby už ani jednu. Jsem přesvědčena, že mi tento „přestup“ usnadnil konstituční homeopatický lék, který mi partner – homeopat  …vybádal podle mé konstituce a který jsem  -  s jistými rozpaky – spolkla … No a mám klid, už nikdy jsem na cigaretu nedostala zálusk. Něco na té homeopatii bude, všechny mé dosavadní pokusy totiž selhaly.

A dobrá zpráva nakonec:

No, neptala jsem se, ale dcera sama se pochlubila, že už 9 dní nekouří. No, ještě nejásáme, ale to nutkání zapálit si prý ustupuje…   zuzi

linkuj.cz vybrali.sme.sk