rozvedená bloguje

U mne je to třeba obrázek Františka Venclovského vycházejícího z vod kanálu La Manche (pátek 30. července 1971) a jeho legendární věta:  "Já su tak šťastné...!" anebo obrázek pomateného otce, starého Brůny, se sekyrou a kývajícího hlavou ze Studny, epizody ze seriálu 30 případů majora Zemana. No, nic zvláštního, – oba vjemy už žijí svým vlastním životem a staly se z nich kulty. Chcete-li, zadejte si je do vyhledávače jako jsem před chvílí učinila já a uvidíte ...

Právě dnešní den, v době, kdy jsem sešla z podkroví, kde spím, dolů do klenuté místnosti a podívala se přes okno do zahrady na jasné nebe a stromy a keře jdoucí k zimě, a přece ještě olistěné a sousedovu neočesanou jabloň s karmínovými jablky, přepadl mě ten pocit .... Nic zvláštního se nestalo, ani jsem dnes nic neobvyklého neočekávala, a přesto jsem právě prožívala vzácnou chvilku ničím neodůvodněné radosti a smíření se svou existencí. Rty se samovolně zvlnily do letmého úsměvu nad myšlenkou, která náhle vystoupila odněkud ze zadní části hlavy – je to přece tak, že všechno záleží jenom na mně; takových dní můžu mít ... hm, kolik chci. Klidně všechny, kdybych se na to ovšem dokázala víc soustředit ...  a nevysilovala se nepodstatnými „kravinami".....

Čas od času mě posedne myšlenka, jestli bych neměla udělat něco více pro své vnitřní štěstí, pro ten pocit, jestli se nevezu ve vyjetých kolejích a nejsem flegmatická, a jestli bych neměla udělat nějakou změnu svého stereotypu,vlastně  zaměnit už „proflákly"  stereotyp za jiný... něco zkusit, něco udělat, s něčím skoncovat, no výsledek je nerozhodný. Skoncovat s mým virtuálním vztahem, který se stal milým stereotypem nedovedu  Na něco si zvyknout je těžké, ale odvyknout je ještě těžší....  no, ale abych jen netoulala ve virtuálních oblacích a využila volný čas, který mám, protože syn studuje a jsem sama doma, rozhodla jsem se studovat. Studovat dálkově obor Jazyková a literární kultur, ovšem nejdříve se musím připravit na zkoušky.

Někdy musí přijít bod zlomu a člověk zjistí, že vnitřní štěstí záleží jen na něm. Že nemůže stále jen bloumat a čekat, až něco, a když to nepřijde, tak zase až něco jiného a tak stále dokola, a nemyslit stále jen na to co nemáme, co bychom chtěli mít, čekat.  Je to přežívání, a tak to dělá spousta lidí.

 Asi je důležité hospodařit s tím co máme a vážit si toho, co máme, nepálit mosty. To je asi nejtěžší myslet na to, co máme... a přiznat si, že takhle to prostě je a jinak to být nemůže. A na tom se dá stavět. A pak se začít rozhlížet kolem sebe, nebýt sám. Všechnu životní pravdu a velikost obsahuje jediné slovo  - MŮŽEŠ.

No, jsou ale i případy, že přijde silný  podnět a  člověk udělá za svým životem škrt a začne někde jinde něco úplně jiného. Někdy v sobě ten sen nosí déle a s jeho uskutečněním počká na vhodnější dobu, třeba až odrostou děti ... Několik takových příběhů jsem četla a musím říci, že mě ty příběhy velmi vzrušují a inspirují.

No, já teď ale modeluji to co mám doma... Zuzi

V textu volně využity myšlenky Martiny Overstreet a Jaroslava Šimůnka (Právo-Salon,datace? a Lidovky, páteční příloha 13.10.06)

linkuj.cz vybrali.sme.sk