Jsou chvíle, kdy je mi smutno …a  nemohu usnout. Není to často, jsem ráda na světě. Ale někdy přece nemohu usnout nebo probudím se v noci, myšlenky mi těkají a jsem mírně zmatená a nejistá a mám pocit, že bych měla NĚCO rozhodnout, NĚCO změnit, abych se cítila vnitřně klidnější.

Mám poblíž svého lůžka pár vystřižených textů z Týdeníku Rozhlas. Autory jsou Jan  Špáta a Petr Koudelka. To je moje první pomoc. Jan Špáta už nežije. Nikdy jsem mu nenapsala, jak moc se vždy na jeho článek těším. Bylo to mojí leností, neobjevila jsem na něho e-mailový kontakt. Střídal se v TR v jisté periodicitě s jinými autory… nyní tak netrpělivě čekám na Petra Koudelku a jeho IN MEDIAS RES. Schválně si nejdříve přečtu v pohodě celý týdeník a „protahuji si“ tak chvíli, kdy mi zůstane ke čtení už jen jeho fejeton. Někdy ten čas oddaluji i do druhého dne. (Je to zvláštní, miluji komiks Alois Nebel v Reflexu, ale ten hned horečně vyhledám jako první věc když si časopis koupím …).

A stále se čas od času k těm vystřiženým textům vracím, když je mi teskno. Stejně jako ke knize Norské dřevo, ale kniha je obsáhlejší – četla jsem ji zatím jen 4x.

Týdeník mi nosí maminka týden pozadu a já vždy dopředu vím z upozornění, že už se mohu těšit na Petra Koudelku.Vím, mohla bych si pamatovat po kom následuje, píší tam i jiní, já to ale nestuduji a nesleduji, jen si vždy za nějakou dobu uvědomím, že by už ten čas mohl přijít.

V posledním čísle, které mi maminka přinesla v pondělí, byl dopis čtenářky z Valašského Meziříčí – Marii Jiruškové. Je to vyznání, které cítím stejně, ale neumím se tak vyjádřit:

Hold Janu Špátovi

Jsem ráda, že Týdeník Rozhlas vzdal hold upřímnému skromnému člověku a velkému filmaři Janu Špátovi (viz TR 36/2006), apoštolu dokumentaristiky se srdcem na dlani. Byl citlivý, pravdivý a čistý. Žel, jsme tu na zemi všichni jen hosty a naše cesta poutníků jednoho dne skončí. Platí to i v případě Jana Špáty. Jeho osobnost ovšem bude jako maják zářit dál – aby varoval plovoucí před ztroskotáním. Neviditelnými nitkami utkal pevné citové hradby pravdy, jež odolají pokryteckým bludům komerčního dneška. Nemilosrdně strhával módní masky konzumnosti a falše všeho druhu, aby prozářil svět prostotou, upřímností, láskyplnou přísností a přirozenou pravdivostí (hezký výraz …). Tím nás získal a navracel ke svým kořenům.Nebylo mu třeba pýchy, přepychu, neboť měl bohaté srdce. Nebylo mu třeba vnější okázalosti, neboť měl pokoru v duši. Nemohl tolerovat pokrytectví, protože sám žil upřímností. Nesnášel lenost, protože sám byl pracovitý. Měl odvahu nahlédnout do vlastního nitra, odkrýt ho druhým a zvítězit nad osudem. Podával chápající ruku plnou soucitu. Tušil, že jsme řízeni, ač se domníváme, že sami řídíme. Měl v dlani klíče od věčnosti v podobě lásky, která nikomu neubližuje a všechny chápe neboť vidí srdcem. Nám, kteří jsme teď o něj přišli, přeji, aby zůstal stále živ, přítomen ve vzpomínkách a abychom si zapamatovali jeho odkaz.

Také mi on a jeho texty chybí a chybí mi i někdo trochu podobný v mé bezprostřední blízkosti.

Připadám si tak malá, ale zároveň mám hluboký pocit, že je čas smířit se s vlastní osamělostí. „Intervaly“, kdy se pokouším najít živou blízkou osobu … se stále prodlužují…

Mimochodem, ve stejném čísle TR je i krátká stať o francouzském malíři Edgaru Degasovi. Je zde i tento jemně související odstavec:

Zuzi

Texty Jana Špáty a Petra Koudelky najdete na adrese:

http://www.radioservis-as.cz/tydenik/index.htm

v archivu, ale dají se s úspěchem i „vygůglovat“ (jméno a  jak to vidí … zkoušela jsem to)

linkuj.cz vybrali.sme.sk