rozvedená bloguje

Ahoj L., 

ano to přáníčko jsem malovala já, kdybych se tomu věnovala, možná by to někam vedlo, ale teď nemám moc času a kromě toho mi přijde, že jsem poslední dobou nějaká línější, nespěchám si, odkládám věci a měla bych být svižnější. To není dobrá perspektiva až budu měsíc po operaci doma. Měla bych si připravit nějaký program a určit si cíle. Na tohle jsem expert. Stále si píšu seznamy, lístečky a poznámky a dlouhodobé cíle a krátkodobé cíle a jsou i dny a týdny, kdy si všechno zaškrtám, že je splněno... ale někdy bohužel nesplním. Ještě že si nedávám sama sobě tresty. To bych dopadla ...Je mi líto, že máš starosti a jsi unavený, tak si říkám, že ti alespoň napíšu dopis, abys ráno měl co číst a třeba budeš mít poránu trochu radost, i když jen na chvíli... Něco ti povím, prozradím ... napsal jsi mi nedávno tak hezký dopis, že mi jen to pomyšlení, že JSI, že jsi právě TY, pomohlo překonat těžkou chvilku když odjel Honza s bývalým manželem do K. Měla jsem pocit, že se jen o to pomyšlení že JSI mohu opřít jako o skálu a byla jsem rozhodnější dospělejší a měla jsem odvahu jednat, ne nechat věci plavat. To bylo tehdy, kdy jsme se sdcerou sebraly a jely jsme za nimi do K,, nevykašlaly jsme se na to...  No,  a teď to víš. Někdy klesám na mysli a jsem jakoby ochromena vnějšími okolnostmi, ale člověk by se měl s nimi poprat... a vidíš, někdy pomohou zase jiné vnější okolnosti...Píšeš o Šimánkovi. Katalogizovala jsem nedávno jeho knihu o plavbě na gumových člunech Pacifikem na Aljašku. Žije právě ve Rtyni v Podkrkonoší, kde jsme byli s knihovnicemi na exkurzi v místní knihovně. Ta Rtyně je takové dlouhé městečko, jakoby spíš vesnice, ten typ osídlení podél komunikace = domy tak trochu jenom podél silnice, dokonce jsem měla obavu, zda tam bude nějaké centrum, náměstíčko, náves... a obávala jsem se zbytečně, náměstíčko tam bylo a dokonce i s kašničkou... Líbí se mi ten člověk. Není nejmladší, sleduji dlouhodobě jeho životní cestu, jen tak co se ke mně dostane, našel si imochodem manželku na inzerát, učitelku, cesty podniká již s rodinou, syn už má myslím tak 14 let, dcerku mají tak 8 letou??? Vždy když se mi dostane nějaká jeho kniha do ruky dojímá mě jeho rodinné cítění a jakýsi vděk osudu, že se dočkal i téhle radosti, že může sdílet své cesty s rodinou. Pak mám chuť také někam vyrazit, uskutečnit nějakou cestu., narušit stereotyp. Někam jít pěšky. Už dlouho o tom s dcerou mluvíme – o cestě do Compostelly... ale je to jen chiméra. Také mě oslovil případ výtvarníka Františka Skály, který před nekolika lety šel 3 týdny pěšky na bienále do Benátek a cestou si vedl cestovní deník. Myslím, že vyšel také knižně, před nedávnem ... Tohle poznávání mě baví. Obecně poznávání. Ale víš, takové poklidné, ne roztěkané a rychlé. Nedovedu to lépe vyjádřit. Asi to znamená pro mne jít někam pěšky, ani ne autem a ani ne na kole. Ale to víš, jsou to jen mé představy které sotva kdy dojdou naplnění. Ještě že mě uspokojují i jiné obyčejné věci, jako se třeba s někým nasvačit na Rozcestí Štěstí nebo si poslechnout Jiřího Dědečka, ... není to realizace, ale takový hezký konzum. Dnes mi přišla dobírka. Objednala jsem si knihu jeho veršů Věci po mrtvých. Je to velmi útlá knížka, poštovné a balné stálo víc než ta kniha. Za chvíli jsem ji měla přečtenou, měla jsem v podvědomí JEHO a JEHO přednes. On nám vlastně přerecitoval skoro celou knihu, podivné. Zase jsem u toho brečela, tak je to dojemné a přece tak civilní a obyčejné... 

***

S dlaní na náhrobním kameni

Čekám na nějaké znamení

Na záblesk Slůvko z nicoty

Věřím v NIC mami, jako ty 

Venku se už setmělo, začala jsem ti psát když bylo ještě světlo. Stále navazuji a navazuji témata a přestalo se mi chtít spát, ale jak o tom píšu, tak přemýšlím, že by to nebylo tak špatné zalézt do postele a chvíli si ještě číst. Tak dobrou noc.   Zuzi   

linkuj.cz vybrali.sme.sk