rozvedená bloguje

Skoro každý tu doporučuje knihy, a proč ne? Já se také  připojím k tomuto  trendu, ale poputuju napřed trochu pozpátku. Já čtu moc ráda knihy, které mi poradí nějaká spřízněná duše, a někdy objevím i sama POKLAD. Nebo jenom větu, odstavec, citát, který to řekne za mne. Vyjádří moji nedomyšlenou myšlenku, vysvětlí mi některý rys mé povahy, procítím spolu s autorem to, co cítím kupodivu i já, ale neumím to sdělit ... Tak tohle všechno bych sem mohla VYTESAT, nemám v tom ale moc pořádek, jsem lajdák, i když o těch místech v knihách přesně vím, málokdy si to zaznamenám blíže, jen o těch konkrétních místech v knihách vím, ale kdoví jestli je najdu. Takové jedno místečko mám v románu Lesáci Thomase Hardyho, no možná je tam těch míst víc, i když celkově ta kniha není až tak pro mě čtivá ... a další třeba v románu Sexus Artura Milera (snad správně..), ale k tomu se dostanu později. Snad ...

Teď moje dvě nejmilejší celé knihy. Vlastně jedna celá a jedna povídka členěná do dvou částí.

Vůbec nej je pro mě povídka  Velká řeka se dvěma srdci. Je obsažena v knize Povídky Ernesta Hemingwaye. Je to čirá reflexe, oslava tiché samoty v přírodě. Bytí. Autor asi teď moc neletí, ale je to světová klasika napříč „literárním spektrem" a žádná postmoderna nebo něco podobného mu nesahá ani ke kotníkům.

A celá kniha, – to mě okouzlilo Norské dřevo od Haruki Murakamiho. Poradil mi tuhle knihu kamarád ze Sněžníku u Děčína a říkal, že to je jeho nejoblíbenější a vida, moje už také. Koupila jsem si ji pro sebe, ač knihy skoro vůbec už nekupuji. Je to mrtvé zboží, když leží doma v knihovničce a nikdo ji nečte a nečte. Lépe je knihám ve veřejných domech, tedy v knihovnách. Ale tuhle jsem si pro potěšení koupila a mám ji ráda. Je psána vřelým srdcem a je o „opravdových"  lidech, jejich láskách, trápeních. Není někdy moc veselá, ale hluboce lidská.

Tak to je pro dnešek všechno, půjdu si lehnout. Padají mi totiž už víčka. Zuzi

linkuj.cz vybrali.sme.sk