rozvedená bloguje

Přírodní park Česká Kanada, kdo to neví, je na mapě zalesněná oblast mezi Jindřichovým Hradcem a Slavonicemi. Rozsáhlé lesy s rozesetými balvany, hodně rybníků,velmi řídce osídlená oblast s poněkud sychravějším počasím.

Spolu s dvěmi manželskými dvojicemi jsem  zde prožila pět příjemných dní v jednoduché chatičce na břehu Ratmírovského rybníka.

Moc teplo nebylo a ráno obyčejně pršelo, ale po deváté už to šlo, takže jsme doma neseděli. Měla jsem štěstí, byla jsem zavezena autem až do Střížovic před hospodu a od hospody až k chatě hodným a ochotným hostinským. Když jsme se všichni sešli, šlo se na houby a na ostružiny. Obojího nadbytek. Večer jsme opekli buřty a zbaštili zákusky.

V chatě nebyla zavedena voda, tak jsme chodili pro pitnou ke studánce a pro užitnou k rouře. 

Ta byla blíž...Já jsem se nechtěla cachtat v umyvadle za plentou, tak jsem se chodila mýt do rybníka a navečer jsem si tak trošku vždycky zaplavala. Ale na koupání to už opravdu nebylo.

Za těch pár dní jsme uspořádali dva velké výlety. Do Slavonic a do Jindřichova Hradce. Pokud to šlo, jezdili jsme všude úzkokolejkou, na výlety i na houby. Ačkoli – hub bylo všude dost, tahle oblast totiž není ještě naštěstí turisticky přelidněna a jdeš hodiny lesem a nepotkáš človíčka... Chvílemi ti lesní zákoutí, potoky a samoty připomínají Jizerské hory a někdy zase Šumavu a když vyjdeš do volné krajiny, tak i Vysočinu... ale nejsou zde moc pole, spíše pastviny. Moc hezký kraj na klidný odpočinek... První dva dny jsme jedli samá houbová jídla, a pak už nám to tak lezlo krkem, že jsme rádi přeložili chlebem se sádlem nebo salámem. A tak jsme houby zavařovali do octa. Rostlo jich moc,a to jsme třeba bedly, růžovky a starší hnědáky nesbírali, byly nám dobrý jen houby dostatečně tvrdý.

A moje nejsilnější zážitky? No, jednoznačně ranní čtyřhodinové houbaření s Pavlem. Pohodička, jen tak se courat lesem s kamarádem, občas na sebe zahalekat, prohodit vtip, prohlédnout košíky a zase se rozdělit ... protože jsem sama a k nikomu nepatřím, tak si takové příležitosti docela užívám, vychutnávám. Běžná procházka lesem s chlapem, i když jen vypůjčeným, je pro mne nevšedním zážitkem.

No a pak ještě něco ... kouzlo náhody – jako když ti lehce usedne na paži poletující ptačí pírko... V Jindřichově Hradci jsme šli procházkou kolem Lanfrasovy vily. Za vysokým plotem je podle průvodce schovaná terasovitá zahrada vytvořena podle barokních zásad  v letech 1826-39 s pavilonem, gotickým letohrádkem, poustevnou, kuželnou a skleníky. Vila ani zahrada nejsou přístupny. Kamarádka Z. zde ovšem před několika lety náhodou byla. Miluji staré zahrady, zachovalé i ty chátrající, a tak jsem zalitovala, že právě tuhle nespatřím. Pomalu odcházíme, míjí nás pán s psíkem a Z. zbystří. Poznává majitele Lanfrasovy vily, ale není si jista, když pán přechází na druhý chodník a dům míjí. Díváme se zklamaně a odvracíme se od něho. Nedá nám to ale a ještě se otočíme – pán přechází ulici a míří k Lanfrasově vile. Otáčíme se a zdravíme, říkám mu několik úvodních slov a Z. navazuje. Hurá, pán nás do zahrady pustí. Zahrada je menší než jsem si představovala, ale krásná – i když hodně zanedbaná. Protože není v centrální památkové zóně, nedostávají od města peníze na její opravu a udržování, tak starý pán se svou paní dělají jen to nač jim síly stačí...

Ještě o výletech. Měli jsme dva celodenní výlety. První vláčkem do Jindřiše a podél Hamerského potoka do Střížovic a druhý vláčkem do Kaprouna a lesy přes Matějovec zase zpět do Kaprouna. Tahle legrační zastávka v lese je spjata se jménem Járy da Cimrmana a poblíž je i takzvaný CIMPR (Cimrmanův pramen).

Zuzi

linkuj.cz vybrali.sme.sk