rozvedená bloguje

  Někdy, kdy..., jsem to tu zabalila a více jak 100 stránek jsem si zakonzervovala doma, já starej blázen jsem si myslela, že už se tady neukážu a dopadlo to jako vždy – po okleštění všech mých kontaktů a několikaměsíčním soustředění se na růst a pěstění toho jednoho jediného a nadějného, sílící výhonek pomalu umírá, přestože mu věnuji všestrannou intuitivní a velmi osobní péči, ale teď už bohužel si nevím rady jak na něj – když mou péči ignoruje. Inventura čítá cca 1000 dopisů (jo, jsou to e-maily, ale klidně by to mohly být dopisy, tak jsou obsáhlé, rozsáhlé a osobní) a nespočet fotek, nás obou, prostředí kde žijeme, svých blízkých. Ještě jsem to nevzdala, o takového MUŽE budu bojovat, ale nějak si nejsem jistá jak, jestli už ho nemá jiná ... asi bych se měla zeptat Ariany     :o))))), ale takový rady už jsou na nic, když cítím, že TO uvadá... a nevím proč ... můžu foukat jak chci a tón stejně nevyjde ... cejtím to ve svých kostech...

A tak jsem se vrátila, tedy myslím,  jsem zvyklá na denní porci svoji literatury a nemám komu ji věnovat ...

Časem se vrátím k tomu co zde popisuji, ale teď to nejde, a ani nevím ještě jak to bude dál.

Zítra odjíždím se synem v pubertě na malou chatičku v údolí řeky Roudné na Prosečsku. Budeme tam týden. Mám z toho trochu obavy, jsme spolu stále, ale těšíme se oba, milujeme to tam a každoročně tam musíme být na dovolené. Protože neznám nic lepšího. Krajina, lidé, zámecká cukrárna v Nových Hradech, všechno, všechno, všechno. Dnes poprvé po dlouhé době vysvitlo sluníčko a já pookřála. Jsem z toho mizejícího vztahu smutná a taková pošlapaná, ale pud sebezáchovy mě z toho dostane. Přesto toho člověka miluji a nemohu o něm říci nic špatného. Holka magor.

linkuj.cz vybrali.sme.sk