rozvedená bloguje

 To nahoře napsal Bondy.

(Vytrženo z článku, který zmiňuji níže)

Včera jsem mě vezl kamarád do Maštalí, minulý pátek jsem si tam zapomněla na chatě halenku … měli jsme akci: grilování se spolupracovníky … bylo to mé první, dosud jsem grilováním nikdy dotčena nebyla. A také jsem jedla poprvé grilovanou kotletu a bůček. Ten bůček byl lepší. A říkali to všichni.

To co je pro někoho všední věcí já nevyhledávám ani neorganizuji. Nebo k tomu nepřijdu. Ano, není v tom není nic zásadního, žádná definitivní rozhodnutí. Prostě žiju kde žiju a a žiju jak žiju a je to. Proto je pro mne také docela vzácnou záležitostí nakupování v supermarketu, a ještě jsem nikdy tam na parkovišti společně negrilovala s ostatními nakupujícími z Globusu, jak jsem četla, že se taková turné po republice organizují a dokonce se v tom grilování souteží!

  Tenhle styl zábavy mi přijde tak zvrácený, až mě to svým vysokým stupněm společenské perverze přitahuje.  Včetně toho šíleného Zounara. To jsem ale někde jinde od tématu, tak zpět. – Taky neposlouchám rádio. Takže mi unikne nebo spíš jsem ušetřena spousty rádiových hitů… tak jsme si jeli pro tu halenku, kterou jsem si tam v takové kajutě, kde se spí na palandách zapomněla. Převlékala jsem se tam do trička.

Jeli jsme zpátky a kamarád automaticky zapíná rádio, jako naprostá většina řidičů a já poslouchám toto:

Vy to pochopíte
vy totiž všechno víte
vy se poradíte vy to vyřešíte
vy mě zachráníte
pane prezidente
já chci jen kousek štěstí
pro co jiného jsme přeci zvonili
klíčema na náměstí

Identifikovala jsem vlídný hlas Jaromíra Nohavici a lekla jsem se, co to zas je… Jestli to není nějaká veršovaná prosba ohledně té „spolupráce“…. Skončil refrén a já zjistila že to je jinak.   Ale to je jedno jak to je. Nohavica se mi prostě zprotivil svým odtažitým postojem ke svým ošemetným „hříchům“. Nevzal to chlapsky. Prosím, nechci slyšet komentáře, že mi byl kdysi dobrý. Ne, není tomu tak. Já jeho písně moc neznám, jen z náhodného poslechu. Já tenhle styl už mnoho let neposlouchám. Nejen Nohavicu, ale i ostatní představitele. Užila jsem si dost a dost folku a country a trempské písně v mládí a pak už jsem nikdy tento žánr k poslechu nevyhledávala, naopak. Přestalo mě to úplně bavit.

 Na tohle téma – spolupráce – napsala kdysi pěkně článek Petruška Šustrová. Bylo to sice o Bondym a k Bondyho úmrtí, ale je to tam. Na konci. Ten text stojí zato si přečíst. Já ho mám vystřižený a schovaný. (Ale nevím, zda se k němu někdy vrátím ... stále nabíhají nové a nové informace :o)

Ještě snad dodatek. Také za mnou chodili. Jezdila jsem na čundry, vydávali jsme trampské časopisy, scházeli se hlavně na Brdech. Z té doby mám mnoho celoživotních přátelství. A od té doby vlastně žádné nepřibylo. Takové silné. Stále se stýkáme. Chodili za námi, za všemi. A několikrát nás na těch Brdech i vyhmátli. Uprostřed lesa! Moc se tehdy o těch „tajnejch“ nemluvilo, bylo to jisté tabu, alespoň tam, kde jsem byla já. Tatínek už nebyl a nikdo mi nevysvětlil o co vlastně jde. Jednou jsem byla v pracovní době předvolána do odd. zvláštních úkolů a tam seděli dva sympatičtí třicátníci a chtěli se mnou hovořitt. Tak jsme si pěkně popovídali o trampování, kam jezdím a s kým, věděli toho docela dost, hezky jsme se doplňovali. Pak mě navštívili doma. Přijeli v černé Volze k baráku a já s nimi v té Volze seděla a zase jako předtím. Padala známá jména a tak. Nebylo to nic extra, žádné velké vyzvídání. A nic jiného. Po tomto setkání jsem ale znejistěla a uvědomila si, že nevím, k čemu mé informace vůbec slouží. Jestli jimi někomu nepřitěžuji a neškodím. Rozhodla jsem se už s nimi nekomunikovat. A tak to také příště bylo. Přijeli a já jsem jim to takhle řekla. Ať prominou, ale že už s nimi ale hovořit o trampování nebudu, protože nevím atd … a nechci nikomu ublížit. Nepřemlouvali mne, vzali to klidně, normálně. Podali jsme si ruce a už nikdy mě nikdo nekontaktoval. Tak nevím. Problémy jsem nikdy žádné neměla. Asi jsem ale byla jen malá ryba.  Zuzi

(Loupáku, tys to už četl, ten text PŠ)