rozvedená bloguje

Milé Modré oko, děkuji za zprávičky, je milé, když mi tu někdo zanechá pár slov. Děkuji všem. Já jsem na tohle ale zatím trochu nesystematický lajdák a mám sice dost velkou radost, že si mne někdo přečte, ale zatím jsem ráda, když se mi podaří tu zanechat stopu a nijak moc se po svém okolí nekoukám a neobjevuji, spíš jen tak zatím nakukuju.

Dnes jsem pracovala pilně celý den od rána až do 18ti hodin a večer jsem si udělala doma dobrý salátek. Myslím, že to není nic objevného, ale než odsud dne odejdu, zvěčním ten improvizovaný recept do rubriky k tomu určené, ani nevím teď jak jsem ji nazvala ... a jak nazvu ten salát.

Moje virtuální láska měla tento minulý a tento týden zvláštní zážitek ve spojitosti se mnou. Na jeho pracoviště zcela neočekávaně přijela dvojice mužů, a jak se ukázalo, byli to moji zaměstnavatelé – na „vedlejšáku". Tak nejdřív byl šokován on, a pak i oni, když jim řekl moje jméno a pak i ukázal moji fotku na čestném místě plochy PC. A dnes se opět ta situace opakovala... napsal mi: 

No a tak jsme Tě trošku zdrbli, teda ve slušnosti a hodně pěkně o Tobě mluvil.

Odepsala jsem mu:

Hmmm, moc se mně to nezdá, když mě propírají dva chlapi, z nichž jeden mě viděl jen jednou, ale ví toho o mně možná víc než ten druhý, který mě sice vidívá častěji, ale zase toho o mně tolik neví...

 Večer mi ještě poslal roztomilou zprávičku, kterou jsem ale právě teď vymazala, protože je příliš osobní. Kdo ji ještě včera zachytil, má štěstí ...

.Jsem v tom až po uši. Chtěla jsem vehementně chlapa z masa a kostí a už sedmý měsíc mám platonický vztah. Viděli jsme se jednou. Je ale těžký si s ním přestat psát. Zpřízněnou dušičku najít velmi těžko a stále posouvám lhůtu, kdy s tím skončím a najdu si nějakýho živýho. ... Když tenhle je opatrný a nechce mě. Jo, život není peříčko, ale i tohle virtuální lehtání má svůj půvab,  a naděje, že se sblížíme i intimně, mě neopouští. Sestřenice dělala o chlapovi 3 roky (oba měli známosti), než se zcukli a stálo,  a stojí to za to. Ale já jsem o 10 let starší než ona.

Ještě, že člověk neví co bude, jinak by ztratil jiskru... Zuzi

 Několik dní jsem zde nebyla, mělo to svůj důvod. Náladu mám „pod čarou ponoru“ s občasnými okamžiky radosti. To třeba, když mě někdo osloví“ Ahoj poklade“ nebo se na mě vlídně usměje… a že to potřebuju jako sůl …

Měla jsem ošklivý konflikt se synem vyhrocený do krajnosti, do kterého se zapletl bývalý manžel. Důsledkem je zraněná noha syna, který v afektu prokopl skleněnou výplň dveří. Sídlí teď u manžela, má týden neschopenku. Nevím vlastně konkrétně jaké má zranění, ale naštěstí achilovka to neodnesla – podle synovy kusé informace v pondělí. Od té doby se neozval. Vztahy jsou narušeny. Mám zábrany zde popisovat podrobnosti,snad jen jedna věc. Dozvěděla jsem se, že jsem bezcitný šutr. Nejdříve od syna a pak mi to zopakoval i bývalý manžel. Paradox. Včera jsem o tom výstupu řekla kamarádce M., ta právě nad touhle replikou zakroutila hlavou a ač není moc osobně sdílná, řekla mi: Tohle řekli tobě?, tak citově založenému člověku … tak jsem z toho byla trochu dojmutá, ale jen tak lehce pro sebe, na chvíli … Vím, že syn čte můj blog. Vím, že zná adresu, ale ani jednou mě nenapadlo, že ho čte. Dozvěděla jsem se o sobě nepěkné věci. Vztek a nenávist. Nerozumím, neumím. Čas ukáže. Zuzi